Moje osobní zkušenosti s keto a nízkosacharidovým stravováním

LC není pro každého, má své výhody a nevýhody. Pojďte si přečíst, co znamená pro mě, dobrého i špatného – možná to i pro vás bude jakási retrospektiva. A uvidíte, že ani pro někoho, kdo píše blog o LC, to nebyla úplně procházka růžovou zahradou:-)

Tohle teď zapisuju možná víc sama pro sebe, než pro čtenáře blogu. Abych si urovnala myšlenky a uvědomila si, co vše mi LC přináší. Plus je to tak trochu osobní zpověď – předpokládám ale, že tyto zkušenosti mohou být přínosem a pomocí i pro mnoho ostatních.

S váhou bojuju tak od 14 let. Vždycky jsem byla „hruška“ a to se v pubertě moc nehodí. A ač jsem nikdy nepřelezla magickou váhu 70 kg, pohybovala jsem se (většinou spíš nahoru, s výjimečným a krátkodobým výkyvem dolů) mezi 65 a 70. Nikdy jsem si váhu níž nedokázala udržet. A vyzkoušela jsem leccos. Nezhubla jsem třeba ani tréninkem na půlmaraton. Typická dietářka.

Jinak jsem neměla pocit, že mám nějaké zdravotní problémy. Trávení se mi zdálo v pořádku, vlastně všechno. Tisíc malých drobností, které si ale ani neuvědomujete, protože jste na ně zvyklí. Např. pravidelné bolesti šlach v chodidlech (jako byste ho měli natažené). Občas nafouklé břicho, což vždycky omluvíte fazolemi nebo něčím podobným. Pupínky, ale kdo je nemá? Poslední roky lehký reflux. A tak dále.

Jídlo mě vždycky bavilo, o výživu jsem se zajímala už taky roky. Takže to, že si ji dostuduju, bylo v určitém bodě logickou volbou. Ale studium nenabídlo žádné odpovědi na mé otázky. „Moc jíme a málo se hýbeme,“ dozvěděli jsme se klasickou poučku. „Nesmíme skoro žádný tuk. Jediný, kdo si může dovolit tuk neomezeně, je maratonec,“ dodnes si pamatuju doporučené denní dávky živin pro různé typy lidí. A LC/paleo odmítli jako jeden z trendů nepodložených žádnými výzkumy ani zkušenostmi. Hmmm…

Ale ono studujete dál, čtete, posloucháte podcasty, sledujete online konference… A postupně zjišťujete, že je to možná jinak. S nadšením jsem se pustila do svého prvního Whole30. ALe ani se všemi svými zkušenostmi s vařením a s tím, že jsem měla vše načteno, jsem to nezvládla. Spíš asi psychicky. Ale to nevadí. Je to proces. Hodně toho musíte zkusit hodněkrát, než to člověku přejde do krve a začne to dávat smysl.

Takže po pár týdnech LC – s mlékem, ale s minimem ovoce. Pořád mi to přišlo hodně náročné. Prostě se snažíte nahradit svoji stávající stravu, pečete alternativní pečivo, cpete se ořechy místo čokoládou… Vydržíte pár (tý)dnů, pak přijde oslava, zase vypadnete – a máme v tu chvíli tendenci sežrat všechno – protože „teď už je to stejně jedno…“

Pak se zase naštvu a začínám znova. A příště vydržím dýl. A hledám si, co mi vyhovuje. Pak zaslechnu o IF, přerušovaný půst, experimentuji s 16 hodin půstu a 8 hodin jídla, někdy dokonce 18/6. Jde to těžko, moc mi to nezapadá do režimu se sportem a vším, ale to nevadí. Zjišťuju, že když jím LC, po pár dnech mizí chutě, naopak, těším se na svůj salát a nějakou bílkovinu. Sladké najednou nepotřebuji. LC dezert dělám jen ze zvyku. Vlastně hodně jím jen ze zvyku, toho se ještě potřebuji zbavit. „Z nudy“ nebo „na oslavu“.

Jedním z dalších zlomů byla knížka „Svoboda v jídle jednou pro vždy“ (https://www.melvil.cz/kniha-svoboda-v-jidle/). Autorka tam vysvětluje, že není důvod na logiku „všechno nebo nic“. Každý den, vlastně každé jídlo, začínáme s čistým štítem, a je jen na nás, zda se rozhodneme pro zdravou variantu nebo si ulehčujeme tím, čím vlastně nechceme. A zase – i tahle myšlenka se potřebuje do mozku trochu dýl propracovávat, ale pak to nějak zapadne. (Mimochodem, knížku opravdu doporučuju. Možná přečíst několikrát v odstupu pár měsíců. Vlastně bych si ji asi měla taky znova přečíst.)

Po dvou, třech letech si uvědomím, že nevím, kdy jsem byla naposled nemocná. Minimálně rok a půl ne. A přitom, poslední roky jsem v zimě byla nemocná pořád. Dva týdny nemocná, tři týdny zdravá. A znova dokola. Každá další nemoc akorát trvala o týden dýl. O chodidlech nevím, a ten reflux? Vrací se mi jen když vypadnu a sním spoustu sacharidů, cukru. Na LC úplně zmizí. Ostatně, víc věcí mi potvrzuje, že správně připravená nízkosacharidová strava je pro mě opravdu velmi protizánětlivá. Všechno se hojí rychle, nic nebolí…

Chci na sobě samozřejmě vyzkoušet i keto, ač to mi přijde úplný extrém. Takže to mi trvá přes tři roky, než se odhodlám. Nějak si nedovedu představit skládat jídelníček tak, abych měla jen 20-30 g sacharidů… Ale zase, pár zkušebních pokusů a najednou to jde. Vydržím pár týdnů, pak vypadnu záměrným „zhřešením“ – ale o tom život je, jednou za čas si něco dopřát, třeba ty těstoviny nebo pizzu v Itálii. A pak se zase doma v klidu vrátit k tomu svému režimu, protože mi hrozně vyhovuje. Vím, že mi na tom bude výrazně líp. I psychicky. Žádné výkyvy nálad, mnohem větší psychická pohoda. Vlastně, když bych měla jmenovat jednu věc, tak ta psychika je možná ta nejzásadnější.

Na keto jsem byla zvědavá na tu „mental clarity“ – vliv na mozek, který všude slibují. Popravdě, ten nepociťuju. Ale vůbec mi to nevadí, těch ostatních přínosů je tuna. Žádná únava v průběhu dne, zcela stabilní energie po celý den. Žádné usínání po obědě:-) Nemám žádné chutě, hlad se hlásí v klidu po 6-8 hodinách. A vlastně ty chutě jsou možná to úplně nejdůležitější, protože to je něco, co jsem neměla pod kontrolou nikdy. A nesnášela jsem se za to – že nemám dost pevnou vůli a vždy podlehnu. Vždycky jsem zajídala stres, únavu, nudu. Teď mě to vůbec nenapadne. Neuvěřitelné.

No a ta váha – co pamatuju, vždycky jsem měla 63 kilo nebo víc. Po pár týdnech LC najednou 60-61. Tohle mi samozřejmě dělá radost. Kalhoty jsem musela vyměnit a oblíbená trika si zabrat a samozřejmě hodně potěší, když si toho všímá i okolí. Ale hlavně já se se sebou cítím poprvé v životě spokojená. A poprvé věřím, že to už udržím. A to je možná to důležitější.

Stále ještě trochu hledám. Dlouho jsem třeba nesnídala, teď jsem zase začala – jogurt a pořádnou dávku mletých semínek a vlákniny a trocha malin nebo ostružin, například. A k tomu kávu. Dělá mi tak mnohem lépe, než bez ničeho na lačno. A naopak vajíčka mi taky moc dobře nedělají, jsou moc těžká. Na oběd pak dostávám hlad okolo jedné, druhé (i když tradice obědu ve 12 se samozřejmě podepisuje). A večeři se snažím jíst co nejdřív. Jestli se normálně doporučuje aspoň 2 hodiny před spaním, já ji (asi kvůli množství tuků) musím mít aspoň 4. Pozdní jídlo mi vůbec nevyhovuje, špatně se mi spí.

Zbývá zmínit dvě (prozatimní) nevýhody. První je menší energie hlavně po delší době na keto nebo striktnější nízkosacharidové, hlavně v době, kdy mám víc sportu (např. 4x týdně posilování, k tomu 3x běh a 1 trénink curlingu). Buď je to moc pohybu (výdeje) a nebo jím málo (to spíš, protože na keto fakt nemám moc hlad a potřebu). Ale to se ještě naučím skloubit. Druhá nevýhoda je to vypadnutí. Když vypadnu na dýl (týden), špatně se mi pak vrací zpět. Ta „klasická“ strava je vážně prostě závislost. A špatně se jí zbavuje. Stačí natáhnout prst a stahuje to celou ruku, vlastně celého člověka. Na stranu druhou, teď už opravdu vidím všechny ty výhody a po klasické stravě se hned cítím hůř, takže se vracím snáz. Zároveň mi přijde, že pár týdnů keto mi tak nějak „restartovalo“ odezvy těla (i když si to možná jen namlouvám), ale pak i při vypadnutí nemám zdaleka takovou potřebu sežrat vše a tělo brzy hlásí, že už má dost, že je najedené.

Abych to shrnula: Nic není všemocné a moje zkoušenosti nejsou přenositelné na všechny. Ale já už vím, že tohle je moje cesta. Ne keto, to možná takhle na pár týdnů mimo sezonu. V létě chci určitě jíst víc ovoce. Ráda si dám sem tam kus jablka, při cestování lokální jídlo, které do režimu nezapadá, občas třeba sushi nebo jinou pochoutku. Ale hned další den pokračuju, protože všechny ty benefity jsou tak obrovské, že mi za to stojí.

Díky všem, co dočetli až sem. Budu ráda, když se v komentářích podělíte o své zkušenosti. A pokud by měl někdo zájem o konzultaci, nebojte se dát vědět. Výživové poradenství nedělám, věnuji se kurzům vaření, ale přesto ráda poradím každému, je to pro mě vždy nová inspirace. A snad já můžu případně inspirovat i vás:-) Stačí mě kontaktovat například na Facebooku nebo přes mail lucka@knakousnuti.cz.

P.S. Ještě mě napadá otázka okolí. Jo, to je složité. Třeba naši už si zvykli. Po těch letech:-) Mamka ví, že maso a zeleninu, vybírá restaurace podle toho, kde se najím, milé:) Jinde je to složitější, někdo to respektovat nechce. Někdy je snažší říct, že mám zdravotní problémy. Výhoda je, že jsem v Praze: Lepší restaurace nemají s přizpůsobením se hostům problém. A jindy se prostě přizpůsobím já. Je jasné, že na pracovní akci nebude občerstvení speciálně pro mě, když jsem z 50 lidí s takovým omezením jediná. Tak člověka zamrzí jen takové ty ohrané věci, „jednou ti to neublíží“, „bez cukru se přece nedá žít“ a podobně. Únavné. Ale, já nikomu přeci nemusím nic vysvětlovat. Stačí moje vlastní zkušenosti a to, že jsem spokojená já. Nebojte se si toto dopřát. Máte to jen ve svých rukou!